Čtvrtek 22.1.2026
Sraz před pátou. Děti se seběhly, jsme tu všichni. Jája nemá ještě zakoupené lístky, a tak se snaží ještě před odjezdem vlaku dorozumět s místní pokladnicí, zda by nějaké neměla. Naštěstí ještě jsou. Zbytek výpravy se v mezičase snaží najít správné nástupiště. Všechno dobře dopadlo, stojíme před plným vlakem, a tak při nástupu bereme místa v uličce. Vlezli jsme se, i když všichni nesedíme. Vlak měl dojet před půl sedmou, avšak jak už to tak bývá, dojeli jsme kolem osmé s dalším přestupem jsme stanuli v naší finální destinaci až kolem deváté hodiny.
Noční Králíky plné sněhu nám však učarovaly. Jelikož zvyklí z Brna na sněhový poprašek moc nejsme, radosti bylo na rozdávání, minimálně někteří kluci pár koulí tohoto bílého zlata chvatně rozdali do davu.
Na ubytování na nás již čekal zbytek vedení s večeří. Rybičkovka, vyčistit zuby a spát.
Pátek 23.5.2026
Ve znamení běžek, dneska to bylo intenzivní.
Ranní rozcvička děti vzpružila, Had jim dal pořádně do těla. Snídaně a běžky do ruky. Vyrazili jsme na blízký kopec kde jsme se rozhodli ostřit naši techniku. Rozdělili jsme se do skupinek a trénovali. Ze začátku děti působily jako kachny na zmrzlém rybníku, ale jak minuty plynuly někteří nabrali mrštnost vodoměrek při lovu na rybniční hladině.
Po obědě znovu do stopy. Tentokrát však útočíme na Jeřáb, nejvyšší vrchol Hanušovické vrchoviny. Výstup do stopy jsme zvládli společně. I když někteří to nevydrželi a běžky si chtěli nasadit již na štěrkovém parkovišti pod kopcem. Stopa byla nádherná a jelo se o sto šest. Některým se však jelo ještě lépe a rozdělení do výkonnostních skupin více než žádoucí.
Okružní cesta kolem Jeřábu nám dala pořádně zabrat, ale děti šlapaly jako hodinky, takže jediný kdo se vracel po setmění byla opozdělecká skupinka vedoucích. Na ubytování na nás naštěstí čekala teplá večeře. Bylo potřeba dopřát našim zpoceným tělům očisty a tak jsme se jali pořádně osprchovat koupelnou, jejiž jediná nastavitelná teplota vody byla příjemně svěží. Večer se mladší vedení postaralo o kulturní obohacení dětí v podobně zpěvu tábornických i netábornických písní.
Sobota 24.1.2026
Sobotní ráno jsme zahájili plní energie a nadšení z nadcházejícího běžkařského dne. Aby taky ne, když na nás čekaly dolnomoravské svahy plné čerstvého sněhu. Podle nejnovějších zpráv měla být stopa dokonce čerstvě upravená místním pečlivým rolbařem, což ukazovalo na podmínky přímo dokonalé.
Hned po snídani jsme naložili veškerou lyžařskou výzbroj a výstroj do auta a sami vyrazili na autobusové nádraží, odkud nás autobus dovezl takřka až k nástupu na stopu. Namazat, nacvaknout a jedem! No, ještě jsme se chvíli dohadovali, kdo se přidá ke které skupině, ale za chvíli jsme od rozcestníku pod Mléčným pramenem skutečně vyrazili směrem vzhůru. Už po pár metrech nám v oblaku jemného prašanu zmizela první skupina, jejímž cílem bylo doběhnout až zpátky do Králík, kde jsme se s nimi (notně unavenými) později odpoledne skutečně setkali. Jakmile se oblaka sněhu za skupinou A poněkud usadila, vyrazili i ostatní účastníci zájezdu směrem k jeskyni Tvarožné díry. Rekreanti a méně zdatní běžkaři si užívali krásné stopy a k návratu se rozhodli právě u zmíněné jeskyně, případně o něco výš u vodopádu Pod strašidly. Ve chvíli, kdy se většina otáčela k návratu, se malá skupina nejnadšenějších rozhodla, že tak krásné podmínky se ještě musí využít a od vodopádu pokračovala až pod Zbojnickou chatu. Až tady začal ten pravý běžkařův ráj. Mírná stoupání střídaly pozvolné sjezdy lesními úseky s občasnými výhledy na kopce Dolní Moravy. Celá jízda by se dala přesně vystihnout slovy pana doktora: „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme…’’
Probuzení z této horské pohádky přišlo brzy. Pohled na takřka svislou cestu pod Zbojnickou chatu nás okamžitě vrátil do reality. Se zaťatými zuby a lyžemi v poloze stromeček jsme se začali škrábat do cesty na kopec, občas přerušené horskou bystřinou. Příjemné to nebylo, ale bolestné zážitky stmelují, takže na vrcholu jsme se všichni jako jeden muž svalili do sněhu. Po krátké občerstvovací pauze už nás čekalo jen mírné klesání k rozcestníku Pod Klepáčem, kam jsme také po chvíli dorazili. Přímo od rozcestníku až k autobusové zastávce v údolí vede poměrně pohodlná silnička, kterou se ostatní milovníci zimních sportů skutečně vydali. Ne tak ale my. Přece nepůjdeme po cestě, když je vedle zasněžená louka. No, pokud nás do téhle chvíle bolely jen nohy z běžkování, pod loukou nás do jednoho bolelo celé tělo. Člověk by se až podivil, kolik parádních držkopádů se dá udělat na stometrové louce. Nejlepším lékem na pohmožděné končetiny se ukázala horká čokoláda, kterou jsme si v restauraci pod kopcem ukrátili čekání na autobus. Ten nás nakonec pozdě odpoledne dovezl zpátky do Králík, kde jsme dobrou večeří ukončili výborný běžkovací den.
Neděle 25.1.2026
Celé nedělní ráno i dopoledne se neslo v duchu balení a úklidu, protože vlak do Brna měl odjíždět už chvíli po dvanácté, nebylo na co čekat. Po zabalení všech věcí jsme si (tedy kromě úklidové čety) zahráli nějaké hry a zasněženém náměstí a i přes lehký skluz jsme v plném počtu odešli směr nádraží. Že Jája nemá místenky už ani nikoho nepřekvapilo, a tak jsme s dobrým pocitem z výletu nastoupili do vlaku směr Ústí nad Orlicí a Brno.