V sobotu jsme se ráno sešli ve skromném počtu 2 děti a 2 vedoucích. Ještě v Židenicích jsme si vysvětlili pravidla Zakázaných slov, kde každý z účastníků zakázal jedno slovo, cesta, kopec, papírek a že. Kvůli tomu poslednímu jsem stihl přijít o všechny životy ještě předtím, než jsme vystoupili z vlaku, ostatním se dařilo značně lépe. Počasí nám přálo, a tak jsme se pod modrou oblohou vydali kolem řeky Svitavy k Novému hradu. Cestou jsme se zastavili u Studánky Pod hradem, kde jsme se osvěžili studenou vodou. To se velice hodilo, protože, jak to většinou bývá, hrady jsou na kopcích a my jsme zatím byly v údolí. Pár set metrů převýšení jsme měli coby dub za sebou a Nový hrad přímo před námi. Když se však něco jmenuje nové většinou to znamená, že už tu předtím bylo něco „starého“. Ani zde němu není jinak a hned vedle Nového hradu je hrad Starý, nebo alespoň místo, kde býval. Proto jsme se rozhodly tyto hrady poznávat chronologicky a vydali jsme se k Starému hradu. Ten už je opravdu starý a vůbec nic z něj nezbylo. Než jsme začali poznávat Nový hrad, rozhodli jsme se že nám vyhládlo a tak jsme si raději dali oběd. S plným břichem jsme se v stoupili do Noveho hradu. A že byl nový, dokonce tak nový, že ještě některé části nejsou dokončené (Nový hrad, jeho majitelé neustále opravujou a dostavují již zbořené části). Pokochali jsme se mučírnou, zbrojírnou a obranou věží, která (z dostupných části) má nejlepší výhled. Dokonce jsme našli i trůn, do kterého se obě děti postupně usadily. Až jsme se nepoznávali do sytosti, vyrazili jsme na cestu. Čekala nás ještě jedna zřícenina. Po zhruba 4 kilometrech cesty po vrstevnici jsme se dostali k Čertově hrádku. Z toho zbylo podstatně více než že Starého hradu, tady jsme našli dokonce i pár zdí, které ještě částečně přežili těch mnoho století, po kterých byl hrádek opuštěn. Do naše cíle cesty už to bylo coby kamenem dohodil a zbytek došel, a tak jsme neváhali a dali jsme se na cestu. Jakmile jsme sešli z kopce před Blanskem turistická cesta vedle hned kolem frekventované silnice a mi jsme se nemohli dočkat, až budeme v Blansku. K nádraží jsme došli v krásném čase, a tak jsme se rozhodli odměnit sladkou tečkou na konec. Koupil jsem každému zmrzlinu. Sotva jsme ji dolízali, náš vlak už pomalu stal na perónu. Cesta zpět proběhla bez problémově a my jsme se spokojeni, rozloučili a vydali vlastními cestami domů.
HTML galerie 1
